Jsem rošťák i gentleman, jsem sportovec i gaučák, ale hlavně jsem DANDÍK







Dürstein podruhé ...

Dnes v 9:19 | VendyW |  NA CESTÁCH


Už v prosinci, při první návštěvě v Dürsteinu, jsem
si říkala, že by bylo zajímavé tohle místo vidět i v jinou dobu. A vlastně
i z jiného místa. Už tehdy jsem se dozvěděla, že se pořádají lodní výlety po
Dunaji tím krásným údolím, z kterého jsem měla možnost vidět jen zlomek.
Když jsem viděla nabídku letního zájezdu, neváhala jsem ani chvíli.
A musím říct, že jsem nelitovala. Ostatně sami můžete posoudit co všechno
údolí Wachau nabízí.

Ale teď se zas vrátíme zpět na palubu lodi a jelikož se blíží zatáčka, která
v nejbližším okamžiku odkryje nádheru kláštera Boží prst a hlavně jeho
nebesky modré barokní věže, která jakoby k němu ani nepatřila, jsem už
s foťákem v pozoru abych ten okamžik nepropásla. Stejně "postižený mladý
muž, s kterým jsme si tu a tam povídali o focení jak zjistil že už na něco
čekám se taky připravil a čekal co vlastně tak nadšeně vyhlížím.
Jak se klášter objevil, okamžitě začalo na palubě hemžení, foťáky
mobily vylítly nad hlavy a ozývalo se zuřivé cvakání spouští. A nepřestalo
dokud jsme nedojeli až do takového úhlu, kdy už se klášter ztratil.
No řekněte sami, není to krása?

Takhle si vychutnávala pohled na Dürstein i samotná Sisi, když plula
po Dunaji na svou svatbu do Vídně. A můžete si ho vychutnat i vy ...
 

Opevněné kostely ve Weisenkirchenu a Wösendorfu ...

Včera v 10:53 | VendyW |  NA CESTÁCH



Takže dnes pokračujeme v plavbě údolím Dunaje, a
podíváme se na dva krásné opevněné kostely stojící na jeho břehu.
Prvním je opevněný římsko - katolický kostel sv. Michaela s kostnicí v
obci Wösendorf. Tedy, ony ty obce tak nějak splývají dohromady, takže
vlastně patří správně do Weissenkirchenu, kde je druhý opevněný kostel.
Kostel s kostnicí stojí na místě keltského obětiště a díky tomu má své magické
kouzlo. Vypadá se svou hranolovou věží spíš jak malá tvrz než pozdně gotický
kostel. V roce 800 n.l. zde nechává Karel Veliký na místě keltského obětiště
postavit svatyni, v roce 987 první zmínka o sakrální stavbě na tomto místě,
1162 zde stojí románský kostelík, 1395 gotická kostnice, 1500 nová pozdně gotická
stavba, 1500 - 1530 stavba padacího mostu a opevněné věže a dalších fortifikačních
prvků jejichž stavby pokračovaly až do roku 1700.


Malé odbočení ....

Pátek v 9:18 | VendyW |  MOJE (Z)POVÍDÁNÍ



Tak .... a je to tu. Od včera už nejsem BB, ale DB.
Nebojte se, nezbláznila jsme se a nepovažuji se ani za Brigit Bardot, která
tyto iniciály udělala nesmrtelnými (tak možná jedině co máme trochu společného
jsou velká prsa) a ani se nepovažuji za mašinu Deutsche Bahn (no, moje rozměry by tomu už tak trochu naznačovaly )
Jen jsem se posunula z kolonky Budoucí Babička do kolonky Definitivní Babička.

Včera se totiž zcela nečekaně naše Emule rozhodla dál se nenechat schovávat v nějaké
tmavé díře, obzvlášť když je venku tak krásně slunečno, ale vydala se na výlet za sluníčkem a teplem.
A vůbec jí nevadilo, že to je o tři neděle dřív. A že vlastně nikdo nemá nic připraveného.
Že tím pádem svým rodičům a potažmo i prarodičům připraví pěkně horké chvilky.
Že nám tak trochu připraví šok. Takový, že se babička málem utopí v bazénu, kde se plaví
když jí její mamina zavolá že už jsou tři. Á, vlastně čtyři. Nesmím zapomenout na Matese.
Ostatně ten ani s Michalem nemluví. Dovolil si totiž ho nechat doma od dvou hodin ráno,
sbalit mu paničku a někam jí odvézt a vrátit se domů až nědy odpoledne.

Tak dlouho to Emuli totiž trvalo. Nejdřív že jo, že tedy půjde ven, pak zas že zůstane
přece jen tam kde je, a takhle se rozhodovala až do těch čtvrt na tři...

A tak se u nás tedy zjevila Emma, vážící necelá tři kila a měřící 49 cm.
Tak tě tedy v té naší bláznivé rodině vítá jedna bláznivá babička Mrkající

Jediné co jsem stihla v předstihu je tahle kytička na kočárek. Na postýlku ještě musím
dodělat.





 


Zříceniny hradů Aggstein a Hinterhaus

Čtvrtek v 9:00 | VendyW |  NA CESTÁCH


Zřícenina hradu Aggstein leží na území městyse Schönbühel a spadá
do okresu Melk. Hrad stojí na vysokém skalním ostrohu a je to nejznámější
rakouská zřícenina. I proto byl velkým nákladem restaurován a je veřejnosti přístupný.
Postaven byl pravděpodobně na začátku 12.století. Roku 1188 se stávají majiteli Kuenringové
(těm patřil i hrad Dürstein) Hrad byl mnohokrát dobyt a znovu obnoven, majitelé se střídali,
někteří se dostali i do pověstí. Jedním z nich byl i Jörg Scheck von Wald, který měl nejprve dohlížet
na bezpečnou plavbu lodí po Dunaji, případně pomáhat při plavbě v zápřaži. Za to dostával
peníze z mýtného. To mu však nestačilo a tak se z něj stal loupeživý rytíř s přezdívkou
" Schreneckwald " neboli " Terorista lesa " a to proto, že své zajatce zavíral na kamenný
balkon který vyčníval do lesa a nedával jim jíst. Zajatci tak buď zemřeli hlady, nebo v zoufalství
skočili dolů. A tak se místu, kam dopadli začalo říkat Růžová zahrada, kvůli barvě krve na zemi
Dvěma zajatcům se podařilo zachránit skokem do koruny stromu.

Roku 1529 byl hrad vypálen Turky, byl znovu vybudován a opět přecházel z vlastníka
na vlastníka. od roku 1606 však už jen chátral. V roce 1830 přešel do definitivního majetku rodu
Sailern - Aspang kterým patří v minulém článku zmiňovaný zámek Schönbühel.
V letech 2003 - 2004 byl realizována nákladem skoro 50 000 € jeho obnova a zpřístupnění veřejnosti.
S 55 000 návštěvníky za sezónu patří k nejnavštěvovanějším památkám Dolních Rakous ...

Zámek a klášter Schönbühel a něco navíc ....

Středa v 14:29 | VendyW |  NA CESTÁCH


Konečně jsme se nalodili, loď opustila přístav ve slepém rameni Dunaje
v Melku a vplula do majestátního toku Dunaje. Ukázalo se, že vítr krásně osvěžuje
a za malou chvíli jsme už připlouvali k první z památek na obou březích Dunaje
které celou 36 km dlouhou trasu údolím Wachau lemují. A kvůli nimž je i zapsáno
na seznamu UNESCO. Je to zámek a klášter Schönbühel. Je od Melku vlastně
coby kamenem dohodil.

Klášter servitů byl postaven v roce v 17. století díky jedné šlechtické rodině. Vše
zde mělo napodobovat Izrael, Golgotu, hrob i rodiště Krista i podzemní betlém.
Ke ksotelu se začaly pořádát poutě ke sv. Rosálii - ochránkyni před morem.
Po josefínských reformách zájem o poutě ustal a tak v roce díky nezájmu i o samotný řád
Servitů, byl klášter v roce 1980 uzavřen. V roce 1844 jej navštívila sedmiletá princezna
Alžběta Bavorská, pozdější císařovna SIsi. O mnoho let později, když jela po Dunaji
do Vídně na svojí svatbu opět tento klášter a zámek mohla obdivovat, tentokrát
z lodi a vzpomenout si na to, když jako malá z něj mávala na lodě
plující po Dunaji ....

Plnou parou vpřed, ehm, tedy plnou naftou či vlastně na co dnes ty lodě jezdí ...

Úterý v 9:28 | VendyW |  NA CESTÁCH



Kdo jednou v životě přičuchnul k řece a k lodi, už zůstane
navždycky poznamenán. Když jde okolo vody, a to obzvlášť na jaře,
čmuchá tu krásnou vůni jindy líné řeky, která se najednou po jarním tání
stává tou prapůvodní divokou vodou. Když zahlédne na řece dnešní výběr krásných
motorových člunů a jachtiček, nostalgicky zamáčkne slzu a vzpomene na staré přívěsné
ruské motory Vichr, nebo americké Mercury či švédské Crescenty, na které
vzhlížel nábožně při prohlížení katalogů. A které mohl mít, měl - li někoho
známého kdo buď žil v zahraničí a tyto vysněné motory mu poslal, nebo měl známého
kamioňáka který jezdil na Západ a motor mu dovezl.

My měli "jen" toho Vichra a každou dovolenou si užívali radost z opravy někde
v místě kde bylo málo vody, žádná dílna za to obrovské množství improvizace.
Náhradní díl se na ruce a mezi kopřivami udělal z tenkého imbusového klíče,
pokud spadl do vody musel nastoupit druhý pokus, pak chvíle napětí jestli
se správně usadil a motor se může složit a nastartovat. Jen jednou jedinkrát
si muž mohl dovolit luxusu dílny, když se nám opět a zas motor rozbil hned
při výjezdu z plavební komory na Hořínském zdymadle.
Vraceli jsme se z dovolené, která nám už po kolikáté
od doby co jsem já opustila pevnou zem a začala je trávit na lodi, propršela
byl ohavný studený a mokrý den a my měli v lodi naložené dvě malé děti
které se už několikátý den oblékaly stejně jako my mokrého oblečení.
Když nás viděla paní komorníková pozvala nás k nim domů, kde bylo
nádherné teplo a sucho. Dětem se dalo oblečení na radiátory, dostaly teplé
kakao, já kafe a bylo nám blaze.

Když jsme s ježděním skončili a loď se prodala, všechny další dovolené byly
opět krásně suché, horké a slunečné....

Tahle nostalgie mne popadla v okamžiku, kdy jsme čekali až se budeme
moci nalodit na plavidlo, které nás mělo odvézt ku konci našeho výletu.
Jak lodníci s grácií nahodili lano na pacholata a dvěma úspornými pohyby
udělali lodní uzel, jak poklepávaly fendry na bocích lodi do mola, jak zavoněla
voda Dunaje rozvířená lodním šroubem a hlavně to lehké pohupování
které nutilo člověka po třech týdnech dovolené i na souši stále vyrovnávat ten houpavý
podklad pod nohama.
Vlastně i tohle byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se
na tenhle výlet vydala. Plavila jsem se po Vltavě, po Labi, Cidlině, ale po Dunaji nikdy.
Při nástupu jsem pohrdla zasklenými restauračními prostorami, a i přes to že sluníčko
svítilo na plné pecky jsem si sedla až nahoru na lavici na zádi. Ve chvíli, kdy jsme
vypluli na volnou hladinu, se ukázalo že moje řešení bylo jedině správné, protože ze
zkušenosti vím, jak to na vodě pěkně profukuje. Zatímco ostatní se dusili
sice ve stínu, za to v nedýchatelnu neklimatizovaných vnitřních prostor, já
si užívala větru ve vlasech. A že byl docela silný, protože jsem měla co dělat
abych vůbec za jízdy udržela foťák v klidu abych mohla fotit.
A hlavně, ten nádherný výhled na památky, kterými se údolí Wachau jen hemží
byl prostě možný právě jen z té horní paluby. A co víc, doba návratu se vešla do zlaté
hodiny a perla Wachau, klášter Dürstein se tak koupal v tom nádherném zlaté
podvečerním slunci. Byla to úžasná tečka za nádherným dnem a výletem ...

Kostel Nanebevzetí Panny Marie ...

19. června 2017 v 8:35 | VendyW |  NA CESTÁCH



Tenhle krásný kostel zaregistrujete, když se procházíte
po vyhlídkové terase kláštera. Přímá věž, ostrá jak jehla a krásný portál.
Od účastnic zájezdu jsem se dozvěděla, že je přístupný a vlastně jen kousek
od místa, kde jsme měli čekat na naší průvodkyni. Čas nějký ještě zbýval a
tak jsem se k němu vypravila.

Stavba je to opravdu krásná a pěkně vysoká. Stojí pod starými hradbami na
malém náměstíčku. Opravdu malém, protože moc místa na focení tu opravdu nebylo.
A opravdu, dveře dovnitř byly otevřené. Vešla jsem tedy do chladivého
stínu a prohlížela si interiér. Byl dost tmavý a tak fotky nejsou úplně kvalitní.
A i návštěvníci se na mne nedívali nijak moc vstřícně, když jsem si vzala foťák
a chystala se fotit. Abych je nedráždila ještěvíc, dala jsem si alespoň
tichý režim. I tak jejich pohledy nebyly zrovna moc přívětivé.
Takže jsem udělala jen pár fotek a vyporoučela se zas ven...

Melk - město ....

18. června 2017 v 11:19 | VendyW |  NA CESTÁCH


Jelikož se pomalu krátil čas na prohlídku klášterních zahrad
a blížil se čas dostavit se na místo srazu, vydala jsem se na malý průzkum města Melku.
Melk je (a to mne překvapilo docela dost kvůli malé rozloze) okresní město
v Dolním Rakousku. Má 5257 obyvatel, jeden nádherný klášter a jeden krásný kostel
Nanebevzetí Panny Marie. Poprvé je zmíněno v roce 831 podjménem Medilica v souvislosti
s donací Ludvíka II. Němce. Jeho jméno je slovanského původu a je příbuzné
i se jménem Mohelnice (Mogilnici).
Melk svým sídlem zvolil v roce 976 Leopold I. Babenberský.

Od kláštera se vydáme Klášterními schody dolů do města. Takových krásných uliček
je v Melku hodně, odkazují na jeho středověký původ.

Havraní alej ...

17. června 2017 v 9:27 | VendyW |  NA CESTÁCH


Jak jsem zmínila, a ostatně na jedné fotce v minulém článku
to bylo i vidět, v zahradě Gardenpavilon byly porůznu ukrytá různá výtvarná
dílka rakouských umělců. Zvířata byla zajímavá, ale co mne nadchlo byla
cesta kterou lemovala Havraní alej. Sošky havranů s různými veselými
i zasmušilými výrazy a v různých pózách. Úplně jak my lidé ....

Protože fotek bylo dost, vytvořila jsem z nich tentokrát koláže

Něco z klášterních zahrad melckých ...

16. června 2017 v 9:30 | VendyW |  NA CESTÁCH



Klášterní zahrady přiléhající ke klášteru v Melku
nejsou sice tak zábavně koncipované jako zahrady Kittenbergerovské
přeci jen to nejsou a priori zahrady světské, nýbrž duchovní. I tak ale jsou
dost rozsáhlé, nicméně připomínají spíš anglický park. Stejně jak ty v Schilternu
jsou i ony dělené do jednotlivých tématických zahrad. A i tady jsem je nestihla projít
úplně celé, jen jsem si prošla část kolem Gardenpavilon a zahradu Rajskou
a Středozemní. Některé z květin se objevily v článcích Květinovém a o růžích.

Přijměte tedy pozvání na toulání po dalších krásných zahradních partiích ...

Další články




CARPE DIEM Úžasný