Jsem rošťák i gentleman, jsem sportovec i gaučák, ale hlavně jsem DANDÍK







Síla vody.....

16. ledna 2011 v 10:32 | Vendy |  MOJE (Z)POVÍDÁNÍ
Když jsem dneska viděla fotky na kamarádčině blogu, mimochodem velmi vydařené, které nafotila včera na Kampě, jako mávnutím kouzelného proutku jsem se dostala proti proudu času opět do srpna roku 2002, a vzpoměla si, jak u nás běžela od rána do pozdního večera televize a v ní zpravodajství o Velké vodě. Pamatuji se jak jsme s dcerou se slzami v očích seděly u obrazovky a s hrůzou pozorovaly co se děje v naší milované Praze.
Ty masy valící se vody, před kterými není úniku. Absolutně stichlé město, z kterého se ozývaly v pravidelných intervalech jen sirény, evokující atmosféru města ve válečném konfliktu. A jako v bojové zóně to v Praze i vypadalo, hromady pytlů s pískem, uzavřené celé ulice, hlídkující
policisté....
Obrázky ze zatopeného Karlína, hrozné a zároveň fascinující...

Strach o ty nádherné a nenahraditelné památky, které byly v ohrožení, čekání zda nakonec nepovolí pilíře Karlova mostu, jak už se ostatně jednou stalo, a hlavně absolutní bezmoc tváří v tvář té nezkrotné a nezkrotitelné síle vody. Jedinou útěchou nám bylo, že obě babičky bydlí vysoko a daleko od rozběsněné Vltavy a že se tudíž o ně nemusíme strachovat.
A pak při první popovodňové cestě na chatu, po hodně zničené Strakonické, přes Lahovice a Velkou Chuchli, když jsme viděli ty "zaparkované" chatičky z Radotína na překážkách chuchelského závodiště, rozbourané skladové haly při březích, náplavy větví, trávy a různého smetí které byly ve třetině výšky topolů podél závodiště, to byla síla....

Říká se kdo nezažil, nepochopí. Já si tu bezmoc před stoupajícím živlem zažila na vlastní kůži v roce 1997, kdy se dá dělat jen jedno, to nejcenější dát na půdu, a jen čekat.Slyšet vzrůstající hukot vody, poměřovat o kolik stoupla za určitý čas, a přemítat jak vysoko to ještě půjde. Přemýšlet jak a do čeho případně zavřít domácí miláčky aby se dali při případné evakuaci odnést, protože ani na vteřinu neuvažujete o tom, že by zůstali v ohrožení.

Naštěstí to u nás nebylo tak tragické jak jinde, pár domů trochu proteklo, ale nikdo nepřišel ani o život ani o dům a majetek.
Ale ani veškerá nejsugestivnější televizní zpravodajství nikdy nepřiblíží to co člověk zažívá, onu pachuť všudypřítomného strachu a bezmoc, pokud si to neprožije třeba i jen z části, sám....

Za poslední dva dny i u nás začala řeka stoupat, ale už ne tak dramaticky, protože i vodohospodáři a rybáři se už naučili jak zacházet z velkým rybníkem na toku říčky protékající naší vsí. A dokonce to i chvílemi dnes vypadá, že snad i to sluníčko přeci jen povyleze, tak snad nás žádná další katastrofa už nečeká....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 signoraa signoraa | E-mail | Web | 16. ledna 2011 v 15:42 | Reagovat

Vendy, to je tak báječně napsané. Nedokázala bych to napsat líp. Voda je opravdu živel, před kterým se nelze schovat, nelze utéct. Udělalo se naštěstí hezké počasí a řeky už přestávají zlobit.
P.S. Děkuji za pochvalu mých fotek. A.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



CARPE DIEM Úžasný