Jsem rošťák i gentleman, jsem sportovec i gaučák, ale hlavně jsem DANDÍK







Docela banální příběh.....

31. srpna 2011 v 10:56 | VendyW |  TÉMA TÝDNE
Jdu a přemýlím, o čem by měl být Můj příběh. Nezdá se mi, že bych ve svém životě mohla najít nějakou inspiraci, která by si zasloužila to, být zveřejněna a zviditelněna. Přilítne jedna inspirace, ale ta je zavržena, pak jiná aby také byla posléze odmítnutá. Pak se něco vylíhne a přebírá se ze všech stran. Má to cenu? Vždyť to už je tak obehrané téma! Bude to někoho zajímat? Pomůže to něčemu? Odpovědi si říkám sama, nevím, snad, možná....

Můj příběh se začal bolavým rozchodem a následným hledáním. Jen jsem ještě měla dost velké klapky na očích, abych uměla hledat racionálněji a ne jen srdcem. A také se mi to hodně vymstilo. Domnívala jsem se, že jsem našla adekvátní náhradu za ztracenou lásku a neposlouchala varovné hlasy okolí, které nejdříve našeptávaly a posléze hlasitě křičely Děláš velkou chybu. Ten dotyčný sice uměl být okouzlující, ale také bohužel měl i druhou tvář, a tou byla tvář alkoholika. Nějakým záhadným způsobem zafungovaly geny a já se vydala naprosto stejnou cestou do pekla, jako moje maminka. Cestou samaritánky která si říká, že kvůli ní přestane.
Jako mnoho jiných přede mnou jsem si to jen myslela, protože samozřejmě nepřestal. Neodradilo mne ani varování jeho rodičů, kamarádů a ostatně i to co jsem osobně prožívala. A pak když jsem si už opravdu říkala ne, nemá to cenu, končím, zjistila jsem že čekám dítě. Nastalo velké rozhodování, skončit s ním? Jít na potrat nebo dát na jeho žadonění a sliby, že teď když už má i odpovědnost za to malé přestane a bude z nás šťastná rodina? Zvítězila opět moje důvěřivost a zvolila jsem variantu b. Dokonce to i vypadalo že to bylo rozhodnutí správné. Jeho rodiče nám zajistili samostatnou domácnost v bytě na sídlišti, pomáhali i moje rodiče. On se také zklidnil, dokonce i přestalo nekonečné opouštění jednoho zaměstnání po druhém a i s pitím se zkrotil.
Vypadalo najednou všechno tak, že ostatní se mýlili a já nad jeho démony vyhrála. Jenže to byl jen klid před bouří. V době kdy jsem byla tak v pátém, šestém měsíci najednou zjistil, že ho velmi baví vůči mně psychický teror, začal opět chodit z práce opilý, když přišel domů a teprve se dodělávala večeře křičel co jsem celý den dělala, že on ještě nemá jídlo hotové...když bylo během pěti minut hotové a nandané na talíři, talíř vzal a hodil ho po mě s tím,že na takový hnus chuť nemá. Jindy když přišel domů a jídlo jsem musela ohřávat, protože sice bylo hotové, ale nikdy jsem nevěděla kdy dorazí domů a v jakém stavu, jídlo opět letělo po mě že nějaké ohřávané sr....jíst nebude. Pak se k těmto výlevům přidávalo pomalu ničení různých maličkostí které byly po poličkách a které, což byla také taková jeho malá libůstka, kradl v různých prodejnách nábytku a které tvořily dekorace v ukázkových "pokojích" a kde jsem mu musela asistovat. Neexistovalo říci ne... A nakonec přišel i fyzický teror. Bití, případně mne vstrčil oblečenou do vany, držel mne v ní a pustil na mne studenou sprchu a nepřestal dokud jsem nebyla promáčená skrz naskrz a pak ještě tam dlouho nade mnou stál a smál se že vypadám jak zmoklá slepice, kterouž otatně také sem. Byla mi zima a nesměla jsem se ani utřít. Dokud on neuznal za vhodné. Podotýkám, že to vše se dělo v době kdy jsem byla těhotná. Nejhorší na tom bylo, že jsem nemohla ani jedněm rodičům říct co se děje, protože jakmile by se o něčem zmínili, zbil by mne. A navíc by se uklázalo, že měli všichni pravdu....

Pak se narodila dcera a najednou to zase byl ten okouzlující a milý člověk ze začátku, hrdě jezdil na procházky s kočárkem, dcerou se všude chlubil, i když by raději měl syna a vypadalo všechno zase nádherně a sluníčkově. Dokonce se i smířil se svými rodiči, s kterými byl už nějaký čas na kordy. Začala jsem věřit že už je všechno za námi a bude to dobré.
Nebylo....
Opět začalo bití, dokonce už i sousedé začali volat policii, někdy dvakrát i třikrát za týden. Scénář byl stále stejný, když policie přijela s udiveným obličejem se ptal PROČ tam jsou, že je všechno naprosto v pořádku, že se sousedům něco zdálo. Po předvolání na služebnu kam jsme museli oba, se také tvářil velice udiveně a já musela být zticha. Říci jen jedinou stížnost, doma by mne zase zbil. Uměl to samozřejmě jako všichni tak, aby nebylo nic vidět, ale aby to hodně bolelo. Nesměla jsem jít vyvenčit pejska, kterého jsme si pořídili dřív než on dovolil, samozřejmě že pejsek se několikrát doma počůral nebo pokakal, takže nejdřív to odnesl on a pak paradoxně i já, i když jsem s ním nesměla jít ven. Jednou jsem jeho zákaz přestoupila a když mne potkal venku na ulici když se vracel jak jinak opilý, že ho venčím vodítko mi vytrhnul z ruky a skopal mne přímo na té ulici. To viděli sousedi a vyběhli ven mi pomoct. Začal jim sprostě nadávat a útočit na ně. Mě bylo hrozně, styděla jsem za něj, za sebe, za to, že nejsem schopná se sebrat a odejít. To bylo před vánoci a poslední kapkou bylo, že mi den před Štědrým dnem jen tak pro zábavu rozházel po obýváků napečené cukroví, rozšlapal ho po koberci a do toho rozbil mísy a misky na kterých bylo.

Zamkla jsem dceru která spala v dětském pokoji, a šla zatelefonovat tchánovi ať pro mne přijede, že končím.....Přijel opravdu velmi rychle a když viděl tu spoušť beze slova a slzami v očích mi pomohl zbalit dceři věci, něco mě, bohužel pejska jsem musela nechat tam, a odjela k tchánovi a tchýni, kde jsem konečně v klidu mohla spát.
Další den mi odvezli dcerku k mým rodičům a jeli se mnou pro další moje věci. Když jsem si balila ještě nějaké věci všimla jsem si že se na sedačcev obýváku válí podprsenka, ovšem ta nebyla moje. Mužíček nezahálel. Já ani nešla do ložnice zjišťovat, která je ta šťastná a ani on neměl tolik odvahy aby za celou tu dobu vylezl ven. Možná že byl tak zpitý že ani neslyšel že tam jsme. Vzala jsem tašky, psa a zabouchla dveře za jednou kapitolou svého života. Trvala sice jen dva roky, ale dodneška mi z ní zbylo hodně nízké sebevědomí, i když se to mnoha lidem kteří mne znají asi ani nezdá. Být v té době zákon o tom, že by mohl být vykázán z bytu jak to je dnes, asi by už z něj byl bezdomovec, ostatně ani nevím jak skončil.

Po rozvodu mi volala bývalá tchýně a s pláčem mně prosila o odpuštění. Nevěděla jsem co jí mám odpustit, dostatečně mne před svým synem varovali, to já neposlouchala. Bylo mne jí líto, už proto, že jsem měla s nimi výborný vztah a nikdy jsme nebyly jen tchýně a snacha, ale i dobré kamarádky. Mohla jsem být a nakonec i jsem vděčná za to, že jsem to já i dcera přežily a jestli toto zamyšlení pomůže byť jen jediné ženě v tom, že se také z takové situace rozhodne vyvléknout pak mělo jeho napsání smysl.....


P.S.Toto téma jsem popsala ne proto, abych byla litována, ostatně jsem neposlouchala všechna varování, ani kvůli tomu, abych si zvedla "sledovanost" a počet komentářů, ale proto, že je téma domácího násilí stále bohužel aktuálnější......
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Iveta Iveta | Web | 31. srpna 2011 v 12:43 | Reagovat

Vendy nazvala jsi svůj příběh "banálním"-ale řekla bych, že byl spíše "pekelným".Vytrpěla jsi si hodně,zázrak, že je dcera i ty v pořádku.Lezl mi při čtení tvého příběhu mráz po zádech a zároveň mi potěšilo, že jsi našla muže s kterým jsi dosud a kamaráda kovboje.Myslím, že spravedlnost v tvém případě zafungovala - tolik zla a násilí co jsi musela prožít ty dva roky se ti mockrát vrátily v dobrém manželství a milujících lidí, kteří jsou nyní kolem tebe. :-) Mohu-li se aspoň písmenkově řadit mezi ně, budu ráda. :-)

2 VendyW VendyW | E-mail | Web | 31. srpna 2011 v 13:16 | Reagovat

[1]: Přemýšlela jsem, jestli zvolit zrovna tohle, protože je to v poslední době frekventované téma a už asi dost leze na nervy. Jenže pokud by to mělo pomoci, proč ne. No až tak úplně dcera v pořádku není, odnesla to hodně labilními nervy...někdy má a zvlášť v nějakém stresu dost problémy to ukočírovat, ale mohlo to opravdu být ještě horší.Ona si naštěstí nic nepamatuje, bylo jí něco málo přes rok, a já jí to doposud neřekla, že manžel není její otec. Jestli něco vytušila, nebo vyzjistila nevím, nic neřekla... A klidně tě budu brát mezi své kamarády a přátele :-)

3 alena alena | E-mail | 31. srpna 2011 v 15:27 | Reagovat

Milá Vendy,to je prostě hrůza,dovedu si to živě představit,taky jsem v dětství tohle zažívala a poznamenalo mě to na celý život.Vím jak to je,když jeden slibuje a prosí za odpuštění a pak pod vlivem alkoholu znovu a znovu zase všechno zničí!Ale mě nikdy nebil.Je to smutný příběh ale je tak pravdivý!

4 VendyW VendyW | E-mail | Web | 31. srpna 2011 v 16:39 | Reagovat

A nic neobvyklého...sama musím říct, že to hodně dlouho trvá to rozhodnutí odejít, a navíc to bylo v osmdesátých letech kdy se na ženu samoživitelku dívalo dost skrz prsty, o to delší to rozhodování bylo. ale udělat se to musí, dřív než se něco stane.

5 Amelie Amelie | Web | 31. srpna 2011 v 20:27 | Reagovat

Vendy, je mi to moc líto. Nějak nevím, co napsat. Ano, "hodně dlouho trvá to rozhodnutí odejít"...Mně to trvalo skoro 16 let (kam taky jít se 3 dětma)... Ted jsem už půl roku pevně rozhodnutá, jenže na to zase nemám sílu...Doufám, že se mi podaří odejít co nejdřív a že to zanechá co nejmenší následky na mých dětech. :-( Těším se na život bez psychického týrání.

6 signoraa signoraa | Web | 31. srpna 2011 v 22:11 | Reagovat

Vendy, tvůj příběh není banální, i když jsi ho tak nazvala. Kdysi jsem popsala svůj příběh u tématu sebevražda o mém vztahu s alkoholikem. Dva roky života, které jsem ztratila. Měla jsem obrovské štěstí, na rozdíl od tebe, že jsem si ho nevzala a že jsem ten vztah ukončila. Ale stejně jako ty jsem dlouho věřila, že ten člověk se změní. Naivita mládí a zamilovanost, kolik z nás ženských na tohle už doplatilo?
Ale proti tvému příběhu, byl ten můj jen slabý čajový odvar.

7 VendyW VendyW | E-mail | Web | 1. září 2011 v 8:45 | Reagovat

[5]: Neříkej nic, protože ani ty to nemáš vůbec lehký, spíš to ber tak, že ještě někdo na tom může být hůř, a že jde se se brat a jít.I když to může být těžké a může se zdát že to je cesta do neznáma,ale také velmi, velmi úlevné.....

[6]: No jo, holt jsem byla mladá, blbá a měla ještě z předchozí lásky klapky na očích.

8 Kačík Kačík | 1. září 2011 v 19:11 | Reagovat

Hezký příběh koukni i na moje stránky :-)

9 Shariony Shariony | Web | 1. září 2011 v 20:22 | Reagovat

Teď tohle hodně řeším s mojí kamarádkou, kolegyní z práce. Žila s tyranem skoro třicet let a teď sebrala odvahu odejít, ale on s ní pořád manipuluje, vyhrožuje jí, jejím dětem.. je to hnus. Co to s člověkem udělá. Nedokáže mu po těch letech říct ne. Doufám, že se od něho bude moci psychicky odtrhnout a že on jí nechá na pokoji. Bojím se, že jí to jen tak neodpustí... :-(
Tobě moc gratuluji, že jsi sebrala odvahu! A sebevědomí si jím nenech ničit! Jsi nejlepší taková, jaká jsi! ;-)

10 VendyW VendyW | E-mail | Web | 2. září 2011 v 8:36 | Reagovat

[8]: Věř mi, že na něm není NIC hezkého! A mě taky vůbec nebylo HEZKY!!!!!!!!!!!!

11 VendyW VendyW | E-mail | Web | 2. září 2011 v 8:41 | Reagovat

[9]: Nejhorší je, že se krom té možnosti vykázat ho z domu vlastně od té doby nic nezměnilo, policie zasáhne až v okamžiku, kdy ten chlap tu ženu buď přizabije nebo zabije úplně....a je toho pořád víc a víc. Někdo může říct, No, jo blbá slepice, proč od něj nevezme roha....ale ono to je mnohem. mnohem složitější než to vypadá.Zvlášť když jsou děti a není možnost kam se vrátit, jako jsem měla já, že jsem se mohla vrátit k rodičům....

12 Amelie Amelie | 2. září 2011 v 9:03 | Reagovat

To máš pravdu....Není tak jednoduché odejít. Kam jít, když člověk nemá peníze, byt, zato má 3 děti a z toho třeba 2 autíky závislé na svých rituálech, na svém domově....

13 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 11. září 2011 v 22:30 | Reagovat

Tady byl na vině alkohol a povaha, ale horší je psychický teror člověka, který nepije, nebije, ale zraňuje slovně. Navíc si myslí, že má vždycky pravdu a právo tak jednak. Je jen ,,nervozní" a navíc zraňuje slovy hlavně doma v soukromí. A neodprošuje. Jak zdůvodnit případný rozchod, zvláště před dětmi? Co to zanechá na psychice člověka, dá se předpokládat. A nemyslete, někdy to je žena, nejen muž. Znám pár takových.

14 VendyW VendyW | E-mail | Web | 12. září 2011 v 8:42 | Reagovat

[13]:To je také těžké, možná ještě horší, protože okolí nevidí žádný důvod, neslyší žádné hádky. A pak ještě spíš odsuzuje toho týraného partnera, protože si myslí, že to on je na vině. A že to nedělají jen muži to je jasné, jen jsou v trošku větším procentním zastoupení....

15 adaluter adaluter | Web | 12. září 2011 v 11:39 | Reagovat

Jako bych při čtení tvého příběhu prožívala déjá vu, rozhodně začátek je jako přes kopírák. Já jsem sice odešla dřív, ale i tak moc pozdě, žádná výhra to nebyla, byl to jen začátek, pro mě ještě mnohem větších problémů, píšu o tom v Pandořině skříňce.
Nemyslím, že by tohle téma bylo vysloveně obehrané, spíš ho lidé přestávají vnímat, protože ho stále propírají média, na spoustě anonymních případů, je to jako poslouchat zpravodajství o silničních nehodách. Teprve když si za příběhem dokážeme představit konkrétního člověka, který nejlépe sám podá svědectví, můžeme pochopit, jaká je to tragédie a proto si myslím, že takových osobních varování nikdy nebude dost.

16 VendyW VendyW | E-mail | Web | 12. září 2011 v 12:50 | Reagovat

[15]: Ať už odejdeš dřív nebo později, vždycky to nějaké šrámy na duši zanechá a ty si neseš celý život. A vylezou zrovna ve chvílích kdy to nejmíň čekáš....Díky za názor, a doufám, že se tady budem potkávat častěji....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



CARPE DIEM Úžasný