Jsem rošťák i gentleman, jsem sportovec i gaučák, ale hlavně jsem DANDÍK







Pověst o Duhovém mostu....

22. února 2012 v 10:41 | VendyW |  PELMEL
Je jedno místo, kam odcházejí všechna zvířátka. Jak lidé mají své nebe, tak i zvířáka mají své místo kam odcházejí a kde se mají dobře. Jen jedna věc jim přece jen chybí, a to jejich milovaný pán... a tak tam na něj trpělivě čekají až přijde za nimi a spolu pak přes Duhový most půjdou dál, do jeho nebe a tam budou už napořád spolu a nikdy se již nerozloučí....

Pověst o Duhovém mostu

Na nebesích je místo, kterému se říká Duhový most. Když umře zvíře, zvláště takové, které bylo někomu blízké, odchází za tento Duhový most. Pro naše milé kamarády tam jsou louky a kopce, kde mohou běhat a společně si hrát. Je tam spousta jídla, vody, slunečního svitu a naši přátelé jsou v teple a pohodlí. Všechna nemocná a stará zvířata jsou opět zdravá a při síle, kdo byl zraněn nebo zmrzačený, je nyní opět silný a zdravý, tak jak si ho v našich snech pamatujeme z dávných dnů a již minulých časů. Zvířata jsou šťastná a spokojená až na jednu maličkost: všechna postrádají někoho velmi zvláštního, někoho koho opustila. Hrají si a běhají spolu, ale přijde den kdy se jedno náhle zastaví a hledí do dálky. Jeho jasné oči pátravě pozorují, netrpělivé tělo se začíná chvět. Náhle vyběhne ze skupinky zvířat, letí přes zelené louky, rychleji a rychleji. Až se nakonec ty a tvůj kamarád sejdete v nesmírné radosti. Déšť šťastných polibků pokrývá tvou tvář, tvé ruce opět hladí milovanou hlavičku, znovu hledíš do těch přenádherných důvěřivých očí, jež nadlouho zmizely z tvého života, ale nikdy z tvého srdce. A přes Duhový most půjdete spolu a nikdy se už nerozejdete.


Tato krásná pověst známá hlavně v severní Evropě a anglosaských zemí je myslím dobrým příkladem jak malým dětem kterým umře jejich zvířecí miláček ulehčit jejich ohromný žal. A my dospělí? I když nevěřím ani na ráj ani na peklo, těm všem chundelatým potvorám bych ho moc přála, protože někdy si už tady na zemi s některými lidmi vytrpí svůj očistec.....
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 alena alena | E-mail | 22. února 2012 v 11:49 | Reagovat

Me se ta povidka taky moc libi,uz jsem si ji precetla na FB a obrecela.To je skutecne zajimave,a rada bych na to verila :-(

2 VendyW VendyW | Web | 22. února 2012 v 11:59 | Reagovat

Taky když jsem to tam četla mě vyhrkly slzy a tak jsem neodolala a dala to i sem na blog. Jo, a taky bych ráda ma tahle setkání věřila i když nejsem věřící....

3 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 22. února 2012 v 19:21 | Reagovat

Pěkná pověst , neznám.

4 apok@lyPSÍK apok@lyPSÍK | Web | 22. února 2012 v 21:51 | Reagovat

Mně nevyhrklo nic, páč bez ohledu na uvedenou citovku jsem už léta přesvědčen, že pes mého života tam na mě čeká, už 11 let...

5 VendyW VendyW | 23. února 2012 v 11:39 | Reagovat

[4]: No bodejť, přece si chlap a chlapi (prej) nepláčou....A co to bylo zač, smím - li se ptát?

6 Iva Iva | 23. února 2012 v 16:53 | Reagovat

Mě tedy vyhrklo,co mi to děláš? já už ani nevím,kolik jsme pochovali zvířat, tedy konkrétně kočičáků a papoušků. Některé to odcházení bylo hodně smutné. Kvůli tomu ani nechci psa,ta naprostá oddanost,musí to být hrozné. U kočky je to trošku jiné, když jen trochu může, odejde důstojně umřít tam,kam sama chce, tím nám to ulehčuje.

7 VendyW VendyW | 23. února 2012 v 19:14 | Reagovat

[6]: Jo,jo, my už pochovali šest koček, tři psy, několik morčat(to když byly děti menší) a papoušci nám spíš vždycky uletěli, i když asi tři taky umřeli. Jen naše kočky se nerozhodly nikdy umřít někde důstojně, spíš to byl vždycky nervák kterej skončil u veterináře a injekce. je to smutné, ale já si nedovedu představit že bych toho pejska neměla...

8 VendyW VendyW | 23. února 2012 v 19:16 | Reagovat

[7]:Jo a je zajímavé jak si to zvěř rozdělila, psi v únoru a kočky v srpnu...takže už mám hrůzu v srpnu odjet a z února taky už moc nemám....

9 Iva Iva | 24. února 2012 v 0:59 | Reagovat

No jo,když je těch zvířat hodně, tak je  pořád něco. Já tu mám teď šest koček, z větší části přitoulaných a věčně je nějaká nemocná. Vím,co je FIP, vím co je kočičí AIDS a selhání ledvin. Několik jich také umřelo doma a vždycky jsem z toho na nervy. A stejně si nedám pokoj! Už jsem se ale zařekla, že žádná nová, tak snad vydržím! :-D Papouchy jsme měli celkem tři,z toho dva jsme dostali od kamarádů,kterým přilítli na balkon. Manžel má i pohřebiště rybiček z akvária. :-D Jsem ráda, že nejsem blázen sama. :-)

10 VendyW VendyW | 24. února 2012 v 9:25 | Reagovat

[9]: Tak naše micky byla taky vždycky tuláci, kteří u nás zakotvili ikdyž tu byli vždy dva psi....dneska už jsou tu z nich jen dvě, dvě jsou papírové mainky. Všechny naše micky umřeli na stáří a selhání ledvin. Tak rybičky tedy nemají hřbitov, za to všechna naše káčata která se utopila (jo, správně utopila) jo....takže až tady někdy v daleké budoucnosti bude probíhat třeba archeologický průzkum tak se budou divit!!!

11 helenasychrova helenasychrova | E-mail | 24. února 2012 v 17:58 | Reagovat

Láska zvířete k člověku je nádherná,a tak jako vše se neztrácí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



CARPE DIEM Úžasný