Jsem rošťák i gentleman, jsem sportovec i gaučák, ale hlavně jsem DANDÍK


JELIKOŽ SE NEHODLÁM ROZČILOVAT NAD NĚČÍM, NAD ČÍM NEMÁ CENU SE EVIDENTNĚ
ROZČILOVAT A MŮŽU TO ZMĚNIT TAK, ŽE PROSTĚ ODEJDU JINAM, ROZHODLA JSEM
SE PRO TENTO PARALELNÍ BLOG. PODLE SITUACE BUĎ ZŮSTANE REZERVOU, ANEBO
MÝM HLAVNÍM BLOGEM. NAJDETE MNE TUDÍŽ NA TÉTO ADRESE


ZDE SI MŮŽETE ČÍST I KOMENTOVAT BEZ ROZČILOVÁNÍ. ČLÁNKY ZATÍM BUDOU STEJNÉ
TADY I TAM A JE TAK NA VÁS KDE SE PODÍVÁTE.

ZÁROVEŇ SE TÍMTO OMLOUVÁM VŠEM KDO ZANECHAJÍ KOMENTÁŘ, ŽE NEODPOVÍDÁM.
PŘEČTU SI HO NA MEJLU, ALE NA BLOGU SE NEZOBRAZUJE, TAKŽE NENÍ ANI JAK ODPOVĚDĚT.



Růže pro ....

1. srpna 2018 v 10:04 | VendyW |  MOJE (Z)POVÍDÁNÍ



Včera umřela moje maminka. Klidně, ve spánku. Doufám že
měla krásný život, aspoň jeho druhou část snad ano. Je divné, že i když
to byla moje maminka, tedy nejbližší člověk píšu doufám a snad. Já
o ní vlastně moc nevěděla. Nebyla z těch kteří se svěřovali, měla svůj odstup
a nikdy jsem s ní neměla takový vztah jako je mezi mnou a mojí dcerou.
Nebyla až tak moc mazlivý typ, spíš rezervovaný, ale vím že nás všechny milovala.
Nešla daleko pro ránu a já jí jsem za to vděčná. Já vlastně díky téhle vlastnosti nevím
skoro vůbec nic o své rodině, nikdy se o ní doma nemluvilo, neměli jsme doma
skoro žádná alba a když, tak je moje babička po smrti dědečka všechna vyházela
jakoby nechtěla už dál s jeho rodinou mít nic společného. I ona byla ke své dceři
velmi rezervovaná, byť jí měla ve dvaceti. U mé maminky bych to pochopila
byla jsem vymodlené a dosti pozdní dítě. Ale nikdy mi to, že jsem jedináček
nedávala najevo. Možná díky tomu, že jsme byly už tolik desítek let od sebe
daleko a vídaly se poskrovnu, vnímám její smrt jako něco vzdáleného.
I když pro ní a pro nás osvobozujícího. Vím že už dávno opřed tím, než
skončila v nemocnici nechtěla žít. Modlila se za smrt a brala by jí jako
vysvobození. Nepláču, nemůžu. Asi už jsem všechny slzy ztratila.
Možná přijdou později.
Nebo jsem prostě nějaká citově porouchaná ....


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 1. srpna 2018 v 10:21 | Reagovat

Vendy, upřímnou soustrast.
Chápu Tě, také jsem neměla s matkou vřelé vztahy. Spíš rezervované.
Přeji Ti hodně síly, abyses s odchodem maminky vyrovnala.  ♥

2 MarijaKes MarijaKes | Web | 1. srpna 2018 v 10:24 | Reagovat

Vendy, nejsi porouchaná. S maminkou jsi byla ve spojení, i když daleko. Stejně jako ty, cítil ztrátu maminky i můj bratr. Vlastně jezdil "domů" jen na návštěvu dvakrát do roka, od 15. let žil na slovensku, kde začal studovat a pak se i oženil. Smrt rodičů bral navenek věcně a i já jsem nebrečela. Ne proto, že bych byla málo citlivá, nebo příliš tvrdá, prostě jsem to chápala pro ně jako úlevu. Skoro bych řekla, že se pro odchod rozhodli. ....Je potřeba se postarat o spoustu věcí...on ten smutek nad ztrátou dojde člověkovi mnohem později, ale opět nebudeš brečet, bude to jen takové povzdechnutí, nad tím, že už tu rodiče nejsou.
Já jsem zjistila, že jsem nejstarší v rodině, tedy po manželovi a to mne na chvíli vykolejilo. ;-)
Krásně jsi napsala vzpomínku na maminku. Ta zůžička pro ni je kouzelná.

3 Janinka Janinka | E-mail | Web | 1. srpna 2018 v 11:56 | Reagovat

Vendy, je mi to moc líto, upřímnou soustrast...

Nemyslím si, že jsi porouchaná, poslední rok či dva tě stály hodně sil, možná je jen potřebuješ nabrat...

4 VendyW VendyW | E-mail | Web | 1. srpna 2018 v 12:36 | Reagovat

[3]: Tak on hlavně poslední měsíc stál za  víš co.

5 VendyW VendyW | E-mail | Web | 1. srpna 2018 v 12:38 | Reagovat

[1]: Víš, zdálky je to asi mnohem jednodušší než zblízka....

6 beallara beallara | 1. srpna 2018 v 13:24 | Reagovat

Och ty komplikované vztahy matka a dcera.
Mohla bych o nich napsat dlouhé a velice poučné knihy plné lásky, nenávisti a vzdálenosti, i tak se mohou milovat lidé s emotivním zázemím.
Když odešla má generálka, můj bratr smutnil, brečel a sesypal se. Já nic.
Do dvou let jsem skončila u Chocholouška, protože místo aby to šlo ven, zůstalo to vevnitř a já se nerozloučila. No trvalo mi to dalších pět let než jsem se srovnala.
Není to o mně, ale píši to právě proto, aby jsi si uvědomila, jak jinak každý tuto ztrátu přijímáme.
Přijmi upřímnou soustrast, takovou tu od srdce, já ji tak posílám.

7 VendyW VendyW | E-mail | Web | 1. srpna 2018 v 14:02 | Reagovat

[6]:Ona kvůli mě, abych mohla být každé prázdniny dva měsíce na chalupě opustila zaměstnání asi i možná dobře placené za místo domácí švadleny. Vyučila se jako rukavičkářka, a začala šít doma rukavice. Abych nemusela do družiny, abych měla co nejvíc možností být z Prahy venku. Ale nikdy mi neuměla ulevit v bolesti ze vztahů, takový to souznění, pohlazení a to holčičko neplač, bude líp, on za to nestál.... to nikdy. Měla jsem všechno co mi dovolovala situace mít. Nikdy nic navíc jako jiní jedináčkové, a asi proto mi doteď stačí málo. Jen lásky musím mít přehršel, pořád a pořád. Ale v tom strádám nejvíc. Neříkám, že to je její vina, že mi jí nedávala nikdy najevo, asi to je prostě rodová dispozice. Já se vždycky snažím být pro dceru tou které se může svěřit a podat jí vždycky pomocnou ruku, to co já neměla. Díky, vím že to píšeš upřímně...

8 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 1. srpna 2018 v 15:57 | Reagovat

Přesně totéž jsem říkávala o životě u příbuzných. Materiálně jsem se neměla zle, ale lásku, přitulení jsem nepoznala- vlastně od malička. Maminka byla málokdy doma a asi proto, že měla TBC se se mnou nemazlila, otec neměl čas, kromě práce v kanceláři u Bati ještě chodil na vagony a pod. a,y přivydělal pro maminku na lepší jídlo. Po celý život na to člověk nezapomene.

9 DRAK DRAK | Web | 1. srpna 2018 v 18:43 | Reagovat

Upřímnou soustrast! Já jsem ji ztratil před měsícem, ale asi se s tím nikdy zcela nevyrovnám. Měli jsme nádherný vztah a já jsem se o ni poslední roky staral...chybí mi.

10 Čerf Čerf | E-mail | Web | 1. srpna 2018 v 23:25 | Reagovat

Všechno má svůj správný čas. I slzy.

11 Gabi Gabi | 2. srpna 2018 v 0:30 | Reagovat

Primi úprimnu sústrasť Wendy.
Kým máme aspoň jedného z rodičov, sme stále deťmi. Ich odchodom, odíde aj naša mladosť. Mne krátko po mame odišiel aj brat, iba o 2,5 roka starší. Videla som ako odchádza a nedokázala smo ho zadržať. Mali sme spolu blízky vzťah. Chýba mi už skoro rok - akosi sa neviem vyplakať. Je to ako balvan na duši, ktorý mi občas nedá dýchať. Dostala si darom krásnu vnučku, tak tešiť sa čomu máš. Je to život, musíme smutiť aby sme sa inokedy vedeli radovať.

12 VendyW VendyW | E-mail | Web | 2. srpna 2018 v 8:02 | Reagovat

[11]: Prostě to tak je, tomu se nedá vyhnout. Já jsem ráda, že to bylo klidné a rychlé. Bez trápení, bez bolestí....

13 VendyW VendyW | E-mail | Web | 2. srpna 2018 v 8:07 | Reagovat

[10]: Asi to tak je ...

14 VendyW VendyW | E-mail | Web | 2. srpna 2018 v 8:08 | Reagovat

[9]: Jak už jsem říkala, být s ní každý den, nesla bych to mnohem hůř. Taky bude chybět, ne že ne, jen už doteď to byla spíš vzpomínka, a teď už to bude jen vzpomínka....

15 VendyW VendyW | E-mail | Web | 2. srpna 2018 v 8:16 | Reagovat

[8]: A vidíš, já si myslela jak skvělej máme s dcerou vztah, že jsem se vyvarovala všech chyb, který jsem tak nějak zazlívala mamince a dcera mi včera napsala vlastně úplně to samé co jsem tady psala já o mém vztahu s maminkou. Pomalu do písmene.... což mi tedy dala pěknou ránu. A navíc ještě, že i Bobuli neprojevuju tolik lásky nebo pozornosti. Přitom s ní blbnu, ňuchňám se s ní, cumlám jí, směju se jak dement že mne vždycky pak bolí celej xift. Tak asi jiné babičky se jeví víc nahlas, mávají rukama a tančí oslavné tanečky či co, ťůťají a ňůňají.....

16 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 2. srpna 2018 v 9:45 | Reagovat

[15]: Ke mně se vnučka i vnuk přitulí,já je hladím, ale je fakt, jak přijde  jejich maminka hrnou se k ní. My jsme jim dobří, když jsme s nimi sami- většinou. Myslím ale, že záleží na tom, jak se jejich rodiče chovají k nám- děti hodně okoukají. My se obětujeme, co můžeme, ale vnucovat se jaksi neumíme. Byla jsem ke klukům-synům milá i trochu přísná, ale to bylo dáno jakousi hrdostí, muž neumí také moc dávat city najevo. Rozhodně nejsme takové ty líbací typy. Já spíš pohladím, pusu dám na čelíčko, na vlásky. Učila jsem syny, aby byli milí ke svým ženám, tak jsem jim je vlastně "předala" a kromě pusy na uvítanou a rozloučenou se projevů citu moc nedočkám. I tak jsem za ně vděčná.

17 VendyW VendyW | E-mail | Web | 2. srpna 2018 v 9:48 | Reagovat

[16]: Myslím že v tom nedat najevo své city a emoce je tedy přeborník můj syn. Do toho ani po třiatřiceti letech nevidím....

18 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 2. srpna 2018 v 10:34 | Reagovat

[17]: Tak to já vím, že jsou všichni tři citliví, někdy až moc, ale spíš to vím od jejich žen, když se bavíme při rodinné "slezině".

19 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 2. srpna 2018 v 10:36 | Reagovat

Vůči nám se to projevuje i tak, že při případné potřebě pomoci - je to tak navzájem - zavoláme a oni co nejdříve  přijdou, přijedou, pomohou, případně se domluví, kdy. ;-)

20 Libby Libby | E-mail | Web | 4. srpna 2018 v 7:48 | Reagovat

Vendy, budu to mít asi někdy podobně, bohužel i když s ní vlastně bydlím, :-(

21 VendyW VendyW | E-mail | Web | 4. srpna 2018 v 8:01 | Reagovat

[20]: A to jsi mne docela uklidnila. Ono se to těžko vysvětluje, ale já to všechno nepříjemné okamžitě v sobě zakuklím a zahrabu někam hluboko. Taková obrana.

22 Janka Janka | Web | 4. srpna 2018 v 8:37 | Reagovat

Vendy, cítím s tebou. Je to jako přes "kopírák". Stejný vztah, vymodlené dítě, stejná nemoc, nemocnice a vysvobozující odchod. Ale vím, že mě měla moc ráda, i když na mě byla neskutečně přísná. Už jsem se s tím pomalu vyrovnala. Chce to opravdu čas, ale nikdy se to "nezahojí", i když je to už 14 let. Hodně síly......

23 VendyW VendyW | E-mail | Web | 4. srpna 2018 v 10:03 | Reagovat

[22]: Děkuju

24 Vendy Vendy | 5. srpna 2018 v 15:25 | Reagovat

Vendy, upřímnou soustrast. Ztrátu maminky ještě pocítíš, většinou v momentech, kdy to nebudeš čekat. I když možná rezervovaná, pořád tu byla. Ale dokud na ni budeš myslet a vzpomínat, bude pořád s tebou.
Ještě jednou, upřímnou soustrast.

25 Hana Hávová Hana Hávová | 5. srpna 2018 v 23:33 | Reagovat

Vendulko, upřímnou soustrast. Slzy přijdou neboj.
Když umřela moje maminka bylo mi 18. Jí bylo necelých 47 let. jsem už dnes starší než byla ona. Taky jsem tu zprávu nějak zpočátku nezpracovala. Nebyla kdovíjak přísná, taky byla trochu rezervovaná, vše důkladně promyslela, že mi něco řekla. Měla jsem jí ráda tak nějak normálně, brala jsem ji jako někoho, koho mám ráda a koho je nutno poslouchat i když se mi něco nelíbí a koho je nutno si vážit. Když umřela, byla jsem zrovna v Bulharsku. Kvůli mému návratu se pohřeb odkládal o týden. Zpráva o její smrti mně sice rozhodila psychicky, ale neplakala jsem. Až na pohřbu, když už rakev zajížděla za oponu jsem si teprve naplno uvědomila, že už ji nikdy neuvidím a v tu chvíli přišly slzy. Brečela jsem potom celý týden. Až potom přišla trochu úleva a uklidnění. Záchvaty pláče se potom ještě několikrát opakovaly. V den jejích narozenin, první Vánoce bez ní... Časem se vše zklidnilo a dnes , po 30 letech už to vnímám jako vzdálenou vzpomínku na někoho, kdo tady byl, ale musel odejít.

26 VendyW VendyW | E-mail | Web | 6. srpna 2018 v 7:51 | Reagovat

[25]: Dneska má kremaci. Nechtěla žádné loučení, žádné obřady nic. Zapálím jí svíčku a budu na ní vzpomínat....

27 VendyW VendyW | E-mail | Web | 6. srpna 2018 v 8:11 | Reagovat

[24]: Děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



CARPE DIEM Úžasný